S Tomášem o modlitbě

Dnešní článek bude o modlitbě. Proč? Protože jsem v ní mizerná. Stejně jako v psaní článků, jak jste si jistě už všimli. ;-)

Nejdřív se podíváme na definici modlitby, probereme si několik překážek, na které při modlitbě narážíme, podíváme se na to, co o modlitbě říká sv. Tomáš Akvinský a nakonec se s vámi podělím o několik jednoduchých kroků, které můžete udělat ještě dnes a začlenit tak modlitbu do vaší denní rutiny.

Ti z vás, co vstávají každé ráno o dvě hodiny dřív, aby viděli východ slunce, při raním běhu si odříkají růženec, jdou na ranní bohoslužbu, jí dostatek vlákniny, pijí minimálně 5 litrů vody za den, a to pouze filtrované, páč jinak jsou v tom breberky a před spaním stíhají ještě 5 otčenášů a usínají s pocitem blaženosti, ti se teď můžou jít modlit za nás smrtelníky, co máme hromadu výmluv a nedostatek času, málo sebekázně a slabou vůli. (Díky.)

Co je to modlitba?

Podle tradiční definice, je modlitba stav pozvednutí mysli a srdce k Bohu. Zní to děsně jednoduše, a proto se cítím ještě ve větší depce, když se zamyslím nad tím, jak jednoduché to je a jak moc mi to nejde.

Překážky

Možná se s některými z mých modlitebních překážek ztotožníte, možná ne. Ale tohle jsou 3 hlavní věci, které mě drží zpátky, pokud jde o modlitbu.

• Subjektivní zarytá představa

Tím myslím to, že každý z nás má asi v sobě nějakou představu o tom, jak by správná a funkční modlitba měla vypadat a probíhat. Někdo k tomu potřebuje krásný velký a tichý kostel, někdo zase dostatek času, zapálenou svíčku a pocit klidu. Problém je v tom, že můj čas na modlitbu, je často v MHDéčku nebo při snídani, mezi přednáškami na univerzitě (někdy i během přednášek, sorry jako). A to neodpovídá mé zaryté představě o dokonalé modlitbě. Často když jdete do kostela v neděli dřív, abyste si udělali klid a čas na modlitbu, sedí za vámi dvě babči co se už týden neviděly a ukazují si na mobilu fotky svých vnoučat nebo probírají stoupající cenu rohlíků. V lepším případě si sednete vedle zbožného člověka, který přišel dřív za stejným účelem jako vy, ale má zvláštní potřebu modlit se nahlas růženec a vy byste ho nejradši praštili kancionálem po hlavě, protože ruší vaše osobní hluboké rozjímání.

Náš největší problém jsou naše představy o tom, jak by modlitba měla vypadat. Ta představa je většinou tak nedosažitelná, že ať děláme cokoli, nikdy ji nenaplníme, a to pak vede k pocitu neúspěšnosti a selhávání v modlitbě. Řekneme si, že jsme v tom stejně tak mizerní, že to ani nemá cenu dělat.

-řešení: připomeňme si, co je to modlitba. Pozvednutí duše a mysli k Bohu. Není k tomu potřeba ani naprosté ticho, ani velký a honosný kostel.

• Rozptýlení

Při modlitbě máme tendenci odbíhat, myslet na jiné věci, na povinnosti, co nás čekají, deadliny, které musíme splnit, hromady prádla, co musíme vyžehlit, seznam věcí, co po mši musíme nakoupit apod. Přitom není nic snazšího než ta rozptýlení využít. Jsou to věci, které máme prostě a jednoduše zrovna na srdci a na mysli a můžeme je nabídnout Bohu a pokračovat v modlitbě. Poproste za sílu zdolat tu hromadu prádla, za sílu a inspiraci při psaní mailů, závěrečných prací a úkolů, za pevnou vůli koupit jen to, co skutečně potřebujete, poděkujte za to, že netrpíte hladem a nemáte nouzi.

-řešení: využijte toho, co vás rozptyluje a nabídněte to Bohu. A modlete se za to, abyste se nenechali tak snadno rozptýlit.

• Nechce se mi

Nemáme ve svém dni stanovený čas na modlitbu, a to pak vede k tomu, že se k ní raději nedostaneme vůbec, modlíme se, jen když se nám chce a zrovna se na to cítíme, což přiznejme si, není skoro nikdy.

-řešení: udělejte z modlitby prioritu, najděte si na ni čas a pracujte na sobě.

Tomás o modlitbě

Sv. Tomáš Akvinský v Teologické Sumě (II-II, 83, 12) mluví o tom, jestli je dobré, aby modlitba byla ústní, pronášena nahlas. Tenhle článek mě zaujal a je v něm podle mě hodně hloubky (což v mém podání může znít plytce a povrchně, sorry jako). Pojďme na to.

1. Zdá se, že modlitba nemá býti ústní. Modlitba, jak plyne z toho, co bylo již řečeno, je předkládána především Bohu. Bůh však poznává mluvu srdce. Používat ústní modlitbu je tedy zbytečné.

-Bůh ví, co si myslíme a o co prosíme ještě, než to vyslovíme. Tak proč to vůbec říkat?

2. Modlitbou by mysl člověka měla vystupovat k Bohu, jak už bylo řečeno. Avšak slova nás odvádějí od kontemplativního výstupu k Bohu, stejně jako nás od něj odvádějí i jiné smyslové věci. Při modlitbě se tedy slova používat nemají.

-Rozptýlení. To je druhá překážka, o které jsem psala na začátku. Tomáš jako jednu námitku uvádí, že naše vlastní slova nás mohou rozptýlit, stejně jako jiné smyslové vjemy.

3. Modlitba má být Bohu předkládána ve skrytosti, jak praví Mt 6, 6: "Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt." Avšak modlitba nahlas se stává veřejnou. Modlitba tedy nemá být ústní.

-Tady cituje Matouše "Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí." (Matouš 6, 6)

-Ale hned přichází s protiargumentem z Žalmů.

Na druhé straně:

V Žalmu 142, 2 se praví: "Hlasem svým jsem volal k Hospodinu, hlasem svým jsem vzýval Pána."

Odpověď:

Existují dva typy modlitby, totiž společná a individuální. Modlitba společná je ta, kterou Bohu předkládají služebníci církve jménem všeho věřícího lidu. A proto je třeba, aby taková modlitba byla známá všemu lidu, za který se pronáší. A to by nebylo možné, kdyby nebyla ústní. Proto bylo rozumně ustanoveno, aby služebníci církve takové modlitby pronášeli i silným hlasem, aby je mohli všichni slyšet. Modlitba individuální je pak předkládána jakýmkoli jednotlivcem, který se modlí buď za sebe, nebo za jiné lidi. Taková modlitba být ústní nemusí. Hlasitě ji však vyslovujeme ze třech důvodů:

Klasickým příkladem modlitby celku můžou být nedělní modlitby na mši, které pronáší celé společenství společně a nahlas.

1. kvůli povzbuzení niterné zbožnosti, jíž se mysl modlícího pozvedá k Bohu. Vnějšími znameními (slovy či jinými úkony) je totiž mysl člověka přiváděna k vnímání a v důsledku toho i v afektech. Proto Augustin říká Probě, že "slovy a jinými znameními se mocněji povzbuzujeme ke vzrůstu svaté touhy". A proto je třeba při individuální modlitbě používat slova a jiná znamení, když to pomáhá vnitřnímu povzbuzení mysli. Pokud něco takového ale mysl rozptyluje, nebo jí to jinak překáží, pak slova nahlas pronášet nemáme. Stává se to především u těch lidí, jejichž mysl je dostatečně připravena ke zbožnosti i bez takových znamení. Proto Žalmista praví (27, 8): "Tobě řeklo mé srdce: Hledala tě tvář má." A o Anně se v 1 Král 1, 13 píše, že "mluvila ve svém srdci."

-Modlitba jednotlivce nemusí být podle Tomáše nutně ústní, ALE je to žádoucí ze 3 důvodů.

1. důvod: Vzbuzení vnitřní zbožnosti, což je to pozvednutí duše a mysli k Bohu, o kterém jsme četli na začátku. To mi připomíná takové to "fake it till you make it.". Někteří psychologové říkají, že pokud se cítíte na dně a naučíte se v takových chvílích předstírat radost, nuceně se smát apod, pak máte větší šanci se z té depky dostat, protože z předstírané emoce se stane skutečná. Ale protože statisticky z psychologů padají spíš bludy než rozumná tvrzení, nemusíte tomu věřit.

Zpět k Tomášovi. Modlete se nahlas a krása modlitby může mít pozitivní vliv na váš vnitřní stav, kdy se snáz dostanete do stavu pozvednutí duše k Bohu. Jeden trapistický mnich mi říkal, že když se modlím a mám pocit, že modlitbu dostatečně neprožívám, mám udělat něco fyzického. Kleknout si. Políbit kříž. (Ne pokud jste v kostele plném tiše se modlících lidí a kříž je 5 metrů nad zemí nad svatostánkem.) Slova a různá fyzická znamení nám mohou pomoci modlitbu lépe prožít.

Pokud ale zjistíte, že vás fyzické projevy těla spíše rozptylují, máte se jich zdržet a počkat, až na to budete připraveni.

2. kvůli splnění povinnosti, neboť člověk má Bohu sloužil vším, co od Boha má, tj. nejen myslí, ale i tělem. To se týká modlitby především v tom ohledu, nakolik dává zadostiučinění. Neboť Oz 14, 3 praví: "Odejmi všechnu nepravost a přijmi dobro, předkládáme ti oběť svých rtů."

2. důvod: Bůh vám dal ústa, používejte je. Tím ho budete oslavovat. (Teda pokud se zrovna nebudete rouhat).

3. kvůli jakémusi přetékání z duše do těla při prudkém projevu afektu, jak se praví v Žl 16, 9: "Radovalo se mé srdce a zajásal můj jazyk."

(ČEP: Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo. Žalm 16, 9)

3. důvod: Když čtete svědectví lidí, kteří se setkali s Bohem, často se opakuje jejich neschopnost o tom mlčet. Stejně jako když jste vy z něčeho nadšení, jednoduše to všem vykládáte.

Teď Tomáš odpovídá na námitky, které prvně předestřel.

1. Ústní modlitba se nevyslovuje proto, abychom řekli Bohu něco, co nezná, ale proto, aby se mysl modlícího a jiných lidí povznesla k Bohu.

-Nemodlíme se nahlas kvůli tomu, aby Bůh slyšel něco, co ještě neví, ale kvůli nám samotným.

2. Slova o tom, co nepatří ke zbožnosti, rozptylují mysl a překážejí zbožnosti. Avšak slova, která ke zbožnosti patří, mysl povzbuzují, zvláště u lidí méně zbožných.

-Pokud se nedokážeme soustředit při tiché modlitbě, měli bychom se modlit nahlas. Pokud nás rozptyluje hlasitá modlitba, měli bychom se jí zdržet. Nicméně je pravda, že méně zbožní lidé, kteří nejsou tak cvičení na to soustředit se v tichu, těm může hlasitá modlitba pomoci a krása zbožných slov může povzbudit jejich mysl a pozvednout ducha.

3. Podle Jana Zlatoústého v komilii na Matoušovo evangelium, "Pán zakazuje modlit se před jinými tehdy, když se modlíme proto, aby nás lidé viděli. Proto nemá ten, kdo se modlí, přitahovat pozornost; křičet, bít se v prsa, rozpínat ruce apod." Jak říká Augustin ve Výkladu Horského kázání , "není špatné, když tě při tom lidé vidí, ale je špatné to dělat jen proto, aby tě lidé viděli."

-Tenhle argument je můj oblíbený. Jednoduše se podle Tomáše máte modlit nahlas, mávat rukama a klanět se ne proto, aby si vás lidé díky tomu všimli a řekli si, jací jste zbožní borci. Pokud vás při tom někdo uvidí, tak to ale není špatně. Jen to nesmí být váš primární vědomý cíl a nesmíte při tom myslet na sebe.

Jelikož je ten článek stejně už takhle dlouhý jak tejden, tak si praktické modlitební rady necháme na příště. 

Josephine